#Partneři fondu Proni

Rozhovor s ambasadorkou fondu Proni Danuší Nerudovou

Máme velkou radost a je nám ctí, že náš fond Proni podpořila a jednou z jeho ambasadorek se stala profesorka Danuše Nerudová - vůbec první žena na pozici rektorky Mendelovy univerzity. Po svém nástupu do funkce se do této veřejné instituce rozhodla zavádět moderní principy řízení. Jako ekonomka a vědkyně se věnuje rovnému postavení žen a mužů na trhu práce a dlouhodobě udržitelnému důchodovému systému. Otevřeně mluví o skloubení rodičovské a pracovní role a fungování rodiny. Obě své děti porodila v naší porodnici.

Paní profesorko, jsme v porodnici, dovolím si začít osobně – jaké jsou Vaše vzpomínky na porod a péči u nás?

Musím přiznat, že mé vzpomínky jsou rozporuplné. Mám dvě děti, s jedním mám ty nejkrásnější vzpomínky, s druhým už méně. Nebylo to způsobeno zařízením jako takovým, ale okolnostmi, které po porodu nastaly. Musím říct, že kdybych rodila někde jinde než u vás, svého prvního syna nemám.

Co, vzhledem k těmto zkušenostem, ale i zkušenostem z Vašeho okolí, považujete v péči o rodiny a pacientky ze strany porodnic a nemocnic za nejdůležitější?

Za nejzásadnější považuji důstojnost! Zachování lidské důstojnosti. A potom soukromí.

Porod je skutečně velký zásah do života dvou lidí a myslím si, že by měli mít možnost spolu ten zážitek sdílet, a sdílet jej důstojně a v soukromí. Pokud je to možné.

Vidíte nějaký konkrétní prostor na zlepšení právě teď? Jaký krok bychom mohli udělat jako první, abychom toho dosáhli?

Co se mě hluboce dotýkalo je oslovování „maminka“. Z mého pohledu je to velmi soukromé oslovení, které si mohou dovolit používat jen moje děti. Myslím, že to trochu snižuje důstojnost žen, když se místo jména oslovují „maminko“.

Období, o kterém se mluví méně, ač je neméně důležité, je šestinedělí. I na ně naše Centrum porodní asistence myslí – role porodní asistentky tady nekončí porodem. Vzpomenete si, jak jste doma zvládali příchod nového člena rodiny?

Prvního syna jsme si domů přinesli až po pěti týdnech. Z porodnice jsme pokračovali do dětské nemocnice. V takové situaci, jak jsem sama zažila, je žena úplně „hozená do vody“. V nemocnici jí totiž nikdo neporadí. Já konkrétně jsem odjížděla z porodnice, kde jsem byla na JIPce, dítě jsem u sebe neměla, a najednou jsem s ním byla 24 hodin denně v dětské nemocnici, a přitom jsem z porodnice vlastně nic nevěděla. Nesla jsem to velice těžce. Měla jsem vážně nemocné dítě, a navíc mi chyběl mezičlánek péče o dítě. Nevěděla jsem, co s ním dělat, byla jsem vyplašená ze základních věcí. Vypadlo i kojení, protože laktační poradkyně tam nebyla. Zažívali jsme tak hrozné věci, dítě plakalo, a sestry pro to neměly pochopení. Nebyla to jednoduchá situace.

Vy sama jste šla brzy po narození svých dětí do práce. Řešila jste dobu a objem práce jako dilema? Co Vám pomáhá v tom, aby Vaše rodina fungovala harmonicky?

Myslím, že to je vždy ženino rozhodnutí. Musí vědět, co jí vyhovuje. Rozhodně nesmí nechat společnost, aby ji tlačila do něčeho, co „by měla“. Měla by si to totiž rozhodnout podle toho, jak to cítí právě ona. Já jsem měla velkou podporu babiček a rozdělila jsem si to tak, abych byla dostatečně dlouho doma s dítětem, a zároveň mi zůstal kontakt s oborem - a mohla jsem dál dělat věci, které mám v profesní oblasti ráda.

Nyní se dostávám k Vašemu působení na postu rektorky. Jako první univerzita v ČR jste získala ocenění HR Award – tedy záruku standardu péče o zaměstnance. Toto téma je jednou z hlavních priorit změn, které zavádíme i my. Univerzity jsou, podobně jako nemocnice, velmi konzervativní prostředí. Mohla byste nás inspirovat, co z těchto standardů považujete za nedůležitější? Čím vlastně začít?

Správně jste řekla, že univerzity, nejspíš stejně jako lékařské prostředí, jsou velmi konzervativní! Takže nejzásadnějším doporučením je komunikace. My jsme všechny probíhající kroky museli na několik kol projednávat, vysvětlovat… Na začátku totiž nikdo nechápal smysl toho, co jsme chtěli dělat. Vyžaduje to skutečně velkou dávku trpělivosti a schopnosti vysvětlovat. Ale v určitém bodu už člověk musí s vysvětlováním přestat a procesy zkrátka nastavit. To není jednoduché.

A není to jednoduché doteď, jde samozřejmě o nekončící běh. Ale pořád o tom hovoříme. Neustále mluvíme o tom, v čem vězí problém, že nepracujeme s lidskými zdroji a jaké to má konsekvence. Takže v našem univerzitním prostředí je to už tak zažité, že před tímto tématem jednoduše není úniku. A posouváme se dál. Teď nás čeká další velký krok, kvůli kterému znovu očekávám rozjitřené emoce i velké diskuse. Ale je skutečně nezbytné se snažit vysvětlovat, vysvětlovat a pokoušet se dosáhnout konsenzu. Záležitosti v oblasti řízení lidských zdrojů jsou velmi citlivé. Komunikace je proto klíčová.

Přes 80 % zaměstnanců naší kliniky tvoří ženy. Co je podle Vás nejdůležitější při vytváření pracovního prostředí vhodného pro rodiče? Jak vytvořit systém, který podporuje mateřství a rodičovství?

Za mě je zásadní možnost homeoffice, částečných úvazků a flexibilní pracovní doby. Nevím, jestli by to šlo aplikovat i u Vás, ale u nás bylo zásadní poskytnout možnost nastavit si pracovní dobu flexibilně tak, aby se rodiče mohli prostřídat v péči o dítě. Pokud to jde, vycházíme vstříc.

Zeptám se na téma, které máme také společné, a tím je zavádění efektivity do veřejné správy, měření efektivity vynakládání veřejných prostředků. Jaké kroky by se v této oblasti měly dělat?

Uvedu to na příkladu covidové krize: Loni na jaře se zaváděly určité ekonomické nástroje, ale ještě v létě jsme nevěděli, zda se osvědčily. V takové situaci měl přijít lidský faktor a - jak jsme my ekonomové říkali - vyhodnotit účinnost těch opatření. Abychom právě na podzim věděli, která opatření byla neúčinná, kterých se vyvarovat nebo naopak, která se osvědčila a je třeba je rozšířit. Nic takového se nestalo. Poměrně neefektivním způsobem jsme per partes jako přes kopírák zase nasadili všechny nástroje! Byť některé z nich již nemusely být účinné.

Například v pohostinství - restaurace po nějakou dobu držely zaměstnance na antiviru, ale po čase celá řada lidí obor opustila a šla do jiných sektorů. Pan ministr Havlíček jim ale v říjnu nastavil podporu na hlavu – a to i na zaměstnance, kteří už ale dávno v restauraci nebyli, šli do jiných oborů. To je jeden z příkladů toho, jaké má následky, když se nevyhodnotí situace a věci se jen se tupě kopírují, aniž by reflektovaly vývoj.

Jak si myslíte, že je možné motivovat zaměstnance státní správy, aby dělali svou práci lépe?

Jednak dlouhodobě hovoříme o proklientském přístupu, protože státní správa je tu pro občany a nikoliv naopak. Ale to musí být samozřejmě nastaveno svrchu. Myslím, že zaměstnanci trpí tabulkami. Protože většina státních tabulek je založena na odpracovaných letech, zaměstnanec má perspektivu, že se mu bude zvyšovat plat, čím déle bude pracovat na jednom místě. My, byť veřejnoprávní subjekt, jsme toto nastavení úplně odstranili a máme mzdovou tabulku zaměřenou na výkon. Třídy tedy stupňujeme podle výkonu, který je jasně definovaný. Bylo to velmi bolestivé, bylo to zdlouhavé a celý proces provázely obrovské emotivní diskuse. Ale nakonec jsme i s odbory našli konsenzus a jako jediná univerzita máme zvyšování platu takto nastavené - přímo ve mzdové tabulce.

Vaše velké a urgentní téma je reforma důchodového systému. Mohla byste jednoduše vysvětlit, jak byste postupovala, kdyby to záleželo na Vás, kdybyste měla úplně volnou ruku?

Z mého pohledu je zcela zásadní a klíčové zjednodušení celého systému. Současný stav, kdy lidé celý život do systému platí, a neví, jaký bude jejich důchodový nárok, považuji za nemorální. A má to obrovské konsekvence. Lidé se totiž pod falešnou nadějí, že si udrží nějakou životní úroveň, na důchod nepřipravují. Z mého pohledu je tedy podstatné výpočet důchodu výrazně zjednodušit, aby každý, kdo do systému platí, věděl, nač bude mít v důchodu nárok. To bude lidi motivovat: pokud si i v důchodu budou chtít zachovat životní úroveň, na kterou jsou zvyklí, budou prostě muset spořit. Připravovat se ve třetím pilíři, finančním produktu či jiným způsobem. Za mě je to alfa a omega.

Jak by to mělo konkrétně vypadat? Jak by to pocítili lidé, kterým je teď 30, 40, 50 let?

Lidé by přesně věděli: když budu po celý svůj život brát například 50 000 Kč měsíčně, můj důchod bude 10 000 Kč (to jsou samozřejmě úplně vymyšlená čísla), ale současně by věděli, že z 10 000 Kč nelze vyžít ani při dnešních cenách. Takže by se snažili, pokud mohou, si někde přispořit nebo by se zajišťovali jiným způsobem. Je samozřejmé, že existuje určité procento lidí, kteří na to, aby si spořili, nemají a nemohou se zajistit ani jiným způsobem. Na toto procento musí primárně myslet stát. To je element solidarity.

Věřím, že by lidé sami přirozeně cítili zodpovědnost, kdyby věděli, s čím mohou v důchodu počítat. Zatím to nevědí.

Takže se říká, že naši lidé jsou nezodpovědní, protože se nepřipravují. Když ale nevědí, na co se mají připravit?! To není jejich chyba, to je chyba systému, který není schopen poskytnout dostatek informací.

Tím se dostáváme k tématu, které jsme za poslední rok všichni zaznamenali, že stát selhává v komunikaci s občany. Jak může stát lépe komunikovat?

Ano, stát během pandemie naprosto selhal v komunikaci, a selhal i v rozhodování založeném na datech. Sice sbírá ohromné množství dat, ale neumí je analyzovat, neumí je vyhodnotit. A už vůbec není schopen podle nich řídit.

Řídíme stát podle toho, co se děje na Facebooku a na Twitteru… Což je na jednu stranu naprosto děsivé! Na stranu druhou to ale zase dává určitou naději, že vývoj lze ovlivnit. Člověk může věci změnit, když rozpoutá dostatečně velkou bouřku na sítích. Naprosto děsivé ale je, že za tím je nulová strategie. Jde to ode zdi ke zdi.

A tento prostor bez strategie a propracované pozitivní komunikace je ideálním prostředí pro šíření dezinformací.

Ano. Myslím si, že tato hybridní, dezinformační válka vyplývá z nedostatku leadershipu. Protože každý schopný leader ví, že základem vůdcovství je partnerství a komunikace. Jenže to se v této rovině vůbec neodehrává. Vezměte si, jak to probíhalo v pandemii: to nepartnertsví, ten střet, který jsme zažívali po celý rok… V krizi by mělo být partnerství. Způsobilo to, že jsme krizí prošli na jaře nejhůře ze všech. A od toho se to odvíjí.

Dle informací, které mám od kolegů z KoroNERVu to vypadá, že kvůli mutaci delta bude potřeba vyšší proočkovanost - až 90 %. Což se při míře komunikační nečinnosti státu nestane. Jsem šokovaná, že mezi mladými lidmi není ochota se očkovat. Já sama jsem poslala našim studentům e-mail, ve kterém jsem jim vysvětlovala, že očkování je dobrovolné, ale že si všichni přejeme, aby podzimní semestr byl prezenční, avšak situace je komplikovaná - máme kolegy, kteří se nemohou nechat naočkovat ze zdravotních důvodů. Když se naši studenti nechají naočkovat, pomohou nám k tomu, aby výuka mohla být prezenční. Velmi mě překvapilo, jaké jsem od studentů dostala odpovědi. Včetně informací vycházejících z konspiračních teorií. Nebo toho, že vakcína je experimentální, a oni chtějí mít zdravé děti. A nejvíc mě šokovalo, že stát totálně rezignoval. Mezi mladými lidmi je ochota se očkovat 30 %, matematicky to opravdu nevychází. Každý zodpovědný leader při pohledu na tato čísla, která naše vláda určitě má, musí začít jednat! Točit videa, vyvracet dezinformace, být tam, kde je jeho cílová skupina.

Důkazem toho, že dezinformace někdo šíří záměrně, je kauza Vrbětice. Lusknutím prstu se celá dezinformační scéna otočila z covidu na Vrbětice. Skutečně žijeme v mimořádné době. Jak při nástupu do funkce říkal prezident Biden, je potřeba začít regulovat giganty, jakými jsou Twitter a Facebook. Domnívám se, že to skutečně potřeba je! Míra dezinformací je obrovská a má velký reálný dopad na to, co se v naší zemi děje. Je to závažný problém, o kterém málo mluvíme. A už vůbec se nesnažíme s ním nějak cíleně bojovat.

Teď osobnější otázka: Co je motor, který Vás pohání jít stále dál?

Já jsem od přírody strašně pracovitá. Nedokážu zahálet. A přiznám se, že nejvíc mě asi pohání odpověď: „To nelze.“ Snaha ukázat, že každý problém má řešení. I ten zdánlivě neřešitelný.

A jaké jsou hodnoty, které Vás ukotvují, které Vám dávají mantinely?

Pro mě jsou nejvyšší dvě hodnoty: svoboda a láska. Láska k bližním, k práci, k zemi. Myslím, že to jsou dvě základní hodnoty, které naši společnost ukotvují. Málo o nich mluvíme.

Co nebo kdo Vás v životě formoval?

Hodně mě formoval vztah k odpovědnosti. Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců, vždycky jsem to byla já, kdo nesl odpovědnost, když jsme si hráli nebo něco dělali. To mě zformovalo a provází mě to celý život. Asi nedokážu být lehkovážná. Vždycky se cítím za všechno zodpovědná.

Kde si nastavujete hranici, kde ještě můžete a chcete zasáhnout a kde už ne?

To vyplývá z pracovní kapacity. Naplňuje mě pomáhat. Proto je pro mě těžké říkat ne. Opravdu se maximálně snažím pomoct. Pokud to jde.

Ve veřejném prostoru se spekuluje o Vaší možné kandidatuře na příští prezidentku. Kdybyste o tom uvažovala a třeba i byla zvolena, jaká témata byste si vzala za svá?

Kdyby byly volby teď hned, skutečně bez váhání kandiduji.

Stav společnosti i moje rozpoložení z něj, mě skutečně vede k tomu, že je potřeba velmi výrazná změna! Mám o budoucnost vážné obavy. Tuto zemi mám ráda. Chci, aby tady žily moje děti. Ale v tuto chvíli tato země není pro mladé lidi místo k žití.

Šla bych do toto s tím, že bych chtěla, aby se do veřejného prostoru vrátila pokora, slušnost, úcta k druhým. Aby se Česká republika vrátila na místo, které jí patří. Abychom ve světě opět platili za hodnotného partnera, který drží slovo. Aby se tady všem žilo dobře. Aby nastavení ve společnosti bylo takové, že bude pamatovat na všechny skupiny obyvatel. Protože v tuto chvíli to tak není. Kandidovala bych v neposlední řadě také proto, že si myslím, že je potřeba ukazovat, že když chce člověk nějakou změnu, musí se o ni zasadit osobně. A i kdybych neuspěla, znamená pro mě hrozně moc vědomí, že jsem třeba dodala odvahu spoustě malých holek a kluků, že se člověk nemá vzdávat. Že když se nevzdá, může dojít daleko.

Máte nějaký vzor mezi světovými státníky, který by pro Vás byl inspirací?

Pro mě je ztělesněním pokory, úcty, slušnosti a důstojnosti britská královna. Myslím si, že státník musí být leader. Viděli jsme teď, co se děje, když vlastnost leadershipu chybí. Věřím tomu, že krize ukázala, že potřebujeme člověka, který se nebojí, který je schopen rozhodovat. Ale hlavně si myslím, že lidé chtějí mít klid. Skutečně máme 30 000 mrtvých a lidé jsou unavení… Naše společnost se posunula někam, kde jsme nechtěli být. Myslím si, že ten konflikt ve veřejném prostoru vychází i z toho, že je to extrémně maskulinní prostředí. Teď bychom měli do veřejného prostoru vrátit partnerství a klid. Aby se lidé mohli nadechnout.

Konkrétní vzor asi nemám, nikdy jsem nikoho nekopírovala. Ale snažím se, vždycky jsem se snažila, dělat věci, o kterých jsem bytostně přesvědčená, že jsou správné. Že mají nějakou cenu, že jsou dobře. Obrovský vzor pro mě ale samozřejmě byl Václav Havel. To je bez debaty.

Jsme ženská klinika. Jsme tu pro ženy, když nás potřebují. Zakončíme náš rozhovor poselstvím pro ženu – poselstvím Proni?

Já mám taková tři hesla, kterými se v životě řídím:

Nikdy to nevzdat.

Věřit v sebe a ve své schopnosti.

Nic není nemožné.

Problém u žen obecně vidím v tom, že se podceňují. Byť jsou kolikrát lepší než muži, tak se neumí prezentovat. Ale ta víra sama v sebe je podstatná! Ženy jsou často zpochybňovány. A s tím souvisí i to se nevzdat. Protože jako žena narážíte na skleněné stropy. Na to, že se do vás muži velmi často opírají, protože jste žena a automaticky jste považovaná za nejslabší článek. Takže nevzdat se, to je strašně důležité!

Danuše Nerudová 

prof. Ing. Danuše Nerudová, Ph.D.

  • od roku 2018 rektorka Mendelovy univerzity v Brně
  •  předsedkyně Komise pro spravedlivé důchody
  • spoluzakladatelka občanské iniciativy KoroNERV-20, která hledá způsoby, jak minimalizovat škody způsobené pandemií
  • Vystudovala obor Hospodářská politika a správa na Provozně ekonomické fakultě (PEF) Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně.
  • V roce 2005 získala titul Ph.D.
  • Od r. 2007 vedla Ústav účetnictví a daní PEF MENDELU.
  • V letech 2009 až 2014 působila jako proděkanka fakulty, v letech 2014 až 2015 jako prorektorka MENDELU.
  • V roce 2017 získala titul profesorky v oboru Finance.
  • Ve své vědecké práci se specializuje na problematiku daní a jejich harmonizaci s Evropskou unií.
  • Na časté návrhy a dotazy odpovídá, že nevylučuje svou kandidaturu na prezidentku České republiky.
Všechny aktivity

Zůstaňme spolu
v kontaktu

Jednou za čas vám pošleme novinky od nás spolu s doporučeními, jak pečovat o své zdraví.

Potvrdit