Adriana Šibalová:

Nebude to žádný veselý čtení. Člověk o tom slyší, říká si, že se to děje druhým. Jsme zdraví, v naší rodině se nikdy nic podobného nestalo. A pak najednou, bez nějaké přípravy, bez zjištění, co se dá dělat, je konec. Hned mi řekli: „Není to dobrý, odtéká plodová voda, nejspíš zánět v těle.“ Ale mně nic není!!! To bohužel nemusíte cítit. A pak rychlá hospitalizace, vyvolávání, abych nedostala septický šok a porod s očekávaným špatným koncem.

O potratech se díky bohu začíná čím dál víc mluvit. To procento žen, které potratí, je hodně vysoké. Akorát z pochopitelných důvodů to nechtějí nějak šířit. Tak strašně to bolí. Tak, že se to nedá nijak popsat. Není to srážení na kolena. Je to totální pád na celé tělo, a zvednout se nechce. Nebo spíš ne nechce, ale nejde. Nevěděla jsem jak. Jak to celý té hlavě vysvětlit, co se teda jako stalo. A jak to, že jsem v mým těle sama. Druhý srdce je pryč.

Statistiky říkají, že velká část samovolných potratů proběhne někdy mezi 6. a 10. týdnem (1,5 až 2,5 měsíce). Vychází to zhruba 10 000 samovolných potratů v těchto 4 týdnech za rok. Já jsem byla v půlce pátého měsíce. V tomto období (taky rozmezí 4 týdnů) vychází samovolná potratovost na 200 případů ročně. Přesně v tom mým týdnu je to 60 potratů za rok. A já jsem mezi těmahle 60. Mezi tou raritou.

I doktoři na Obiňáku, kde jsem skončila, z toho byli hotoví. A o to víc se mi snažili se sestřičkami pomáhat. Abych se tolik nebála, abych věřila, že ten porod zvládnu, že se z toho jednou dostanu a že se to už nikdy nestane.

Protože jsem nic nemohla udělat jinak. To mi pořad všichni dokola opakovali.

Starali se o mě, jak kdybych byla jejich kamarádka, dcera, vnučka. Hladili mě, zařídili, aby se mnou u porodu mohl být Ramesh. Chodili se na mě jen usmát a říct, že jsem silná a jednou to srdce přebolí. I přes tu situaci, ve které jsme se ocitli, to pro nás udělali tak nejhezčí, jak jen to mohlo být. Rameshovi doktoři anglicky vysvětlovali, co se se mnou děje, a i on bez toho, aby sestřičkám vždycky rozuměl, jedno pochopil hodně rychle. Že jsem v těch nejlepších rukách a že oni mi dávají tu lásku. I prostor pro nás oba si to prožít společně. Ramesh byl u všeho a je to největší bojovník a podpora. Jsem neskutečně ráda, že i přes restrikce ho tam moje přijímající doktorka protlačila. Protože jsme si to prožili spolu. Jak to dřívější těšení, první kopání, těšení se z každého dne, ale i ten konec.

Strávila jsem na Obilňaku 3 noci. Dvě noci sama. Propustili mě 1. 1. v 10.00. Člověk se bojí, co se stane jednou až… No a mně se to stalo. Na Silvestra jsem ležela na kapačkách v posteli a přímo před okny mi bouchaly ohňostroje a lidi radostně pokřikovali.

Nikdy jsem nebyla na Silvestra sama. A teď jsem byla úplně sama, bez dalšího srdce navíc. V tom pláči jsem ale našla sílu.

Kdyby mi někdo něco takového řekl pár let, pár měsíců zpět, tak bych řekla, že to nedám. Že zešílím. Sama na Obilňáku, po takovém potratu, s prázdným břichem a s veselím a ohňostrojem okolo. Zvládla a na tento moment, kterej byl vlastně v tomto celým hezkej, budu ještě dlouho vzpomínat. Jsme silnější, než si myslíme, jen mnohdy nevíme jak moc. ♥️

Základ v tady tom hezkým hojení mé duše mi dali především zaměstnanci Obilňáku.

A já to beru opravdu jako dar, takový štěstí na ně, v takovým neštěstí. Paní Blahovcová, přijímající doktorka, mi bohužel musela sdělit tu zprávu, že to vážně není dobrý. Ale řekla to tak nějak, že jsem cítila, že je v tom se mnou. Že i na ní bylo hodně vidět, jak ji to mrzí. A snažila se reagovat a řešit můj případ co nejrychleji. I na oddělení jsem se jí ptala na hodně přímý otázky, který jsem prostě o celé situaci potřebovala vědět. A ona mi na všechno přímě odpověděla. Ta její upřímnost mi tehdy moc pomáhala. Navíc zajistila, aby Ramesh byl po celou dobu přípravy na porod a porodu se mnou. Což si myslím, že je pro nás oba strašně zásadní moment i v našem vztahu. Protože kdyby tam se mnou Ramesh nebyl, nevím, jak bych mu takovou situaci popisovala, a jsem si jistá, že toto je nepřenositelná zkušenost... 

Celou tu porodní noc se mnou byla další paní doktorka, která se mnou prožívala především tu fyzickou bolest z vyvolaného potratu. Pamatuju si, že mně pokaždé, když se mnou mluvila, jemně masírovala kolena a stehna. Což je tak malej detail, ale mně to tehdy neskutečně uklidňovalo. Měla tak klidnej hlas a dodávala mi odvahu, že to společně zvládneme. No a pak všechny paní sestřičky. To byl orchestr lásky a pomoci. Byly tam pro mě. Pořád. Od začátku až do konce. Je nádherný, když někdo bere svoji práci jako poslání a dělá skutky nad rámec své práce. Protože ony mi tehdy připomněly, jak lidi umí být neskutečně hodní a obětaví. Děkuju!! A musím zmínit i paní, která mi donášela jídlo. Tak jsme se spolu nasmály! Neřešila, co se mi stalo, co se děje. Prohodila pár sarkastických vět na televizní pořad, na který jsem koukala, a bylo vymalováno. Život jde dál a musíme si užívat. S ní jsem měla po delší době svůj první nezastavitelný smích. A v neposlední řadě musím zmínit i paní psycholožku Bučkovou, která si na mě bleskově udělala čas ,a vzhledem k tomu, že nebydlíme v ČR, tak mi do krátkého času vměstnala několik terapií. Díky moc za to.

Po EDMR terapii s paní psycholožkou jsem nevěřila, že je něco takové možné. Konec flashbaků a pocitů, že tu vzpomínku neunesu.

Najednou ta vzpomínka vybledla, byla tam, ale vybledla. Tak za to taky moc děkuji. Všichni jste mi dali základ proto, abych necítila ani jednou za celou dobu bezmoc, ale moc nad danou situací. Aby mě to ovlivnilo do života tak, že jednou budu za tuto zkušenost ráda a nebudu ji brát jako nějakou křivdu osudu. Děkuju, mám vás všechny hluboko v srdci.

No a abychom tady ty smutky proložili i něčím hezkým, co se taky v životě děje, tak jsme včera podepsali papíry o sňatku. Bylo to už dřív naplánovaný, abychom měli všichni stejný jméno, a i tak jsme to chtěli udělat. Pláč střídal radost. Menší obřad bude až v létě v Česku a snad už s míň bolavými srdci. A za pár týdnů letíme na Rameshovu Sri Lanku!

Kdo má třeba strach, jak na tom teď jsme. Tak nemusíte mít starost. Ramesh už vnitřně došel k tomu, že je rád za celý to období s miminkem ve mně, protože to bylo spousta radosti, a je vděčný i za toto, i když to na něj taky občas padne. Mně takové uvažování ještě poporodni hormony nedovolí. Chybí mi, strašně moc. Vyvažuju to tím, že brečím, kdykoliv to jen trochu cítím. A mluvím hodně o tom, co cítím. Neskrývam nic a nedělám z toho tabu. A neskrývám ani radost, když je mi na chvilku hezky. I práce mi moc pomáhá nebo i uvědomění, jak jsou lidi strašně hodní, to je díky vám všem z Obilňáku. A naše rodina a kamarádi. To je čistá láska. Potvrzuje se mi jen to, co jsem vždycky tušila. Mám strašný štěstí na lidi ve svým životě. Jednou to pochopíme a hlavně...

Jsme silnější než si myslíme. ♥️

Ošetřující lékařka MUDr. Tereza Blahovcová

U paní Šibalové došlo k předčasnému odtoku plodové vody provázeného nitroděložním zánětem. Absence plodové vody již od II. trimestru znemožňuje správný vývoj plic plodu a z vynucené polohy plodu dochází ke končetinovým deformitám. Prognóza pro plod je při dalším pokračováním v těhotenství velmi nepříznivá.

Tento stav však představuje riziko i pro samotnou těhotnou ženu, jelikož může dojít k dalšímu rozvoji zánětu po těle a vést až k sepsi.

Nezbytné je proto včasné zahájení adekvátní léčby, kterou je antibiotická terapie a nedojde-li k samovolnému potratu, tak jeho vyvolání.

Tato situace je pro ženu i jejího partnera velmi náročná. Nelehký úkol je to i pro nás zdravotníky. Partnerům sdělujeme tuto nepříjemnou zprávu, vysvětlujeme jim, co se stalo, co to znamená, co bude dál následovat. Je potřeba dát jim prostor vše vstřebat, ale zároveň neztrácet čas a co nejdříve zahájit léčbu.

Paní Šibalová zvládla celý pobyt u nás velmi dobře. Otevřeně komunikovala, ptala se, dala nám najevo své obavy, nejistotu, přání a díky tomu ji mohl být celý náš tým ještě více nápomocný.

Klinická psycholožka Mgr. Petra Bučková

Na paní Adrianu si pamatuji velmi dobře. O intervenci mne požádala staniční sestra Eva, která vede oddělení, na kterém byla paní Adriana hospitalizována. 

Situace ztráty očekávaného a milovaného dítěte je vždy extrémně zatěžující. Maminka musí spolupracovat se zdravotníky a prožít nechtěný, předčasný porod. Její trápení pokračuje, a trvá. Výstižně vše shrnula jedna maminka s podobnou zkušeností: „Nakonec, až je po všem, mi zůstala prázdná náruč“.  Taková situace přináší velký stres a utrpení.

My lidé jsme evolučně vybaveni zvládat stres. Naše CNS se formovala při epidemiích, katastrofách, v životě mezi predátory. V průběhu vývoje se v naší společnosti vyvinuly přirozené, automatické a funkční strategie, které nás chrání před důsledky těžkého stresu.

Jsou to péče, spolupráce, vzájemná pomoc, vzájemné spojení s lidmi (altruismus a soucit). Právě tyto reakce paní Adriana vedle odborné lékařské péče oceňuje.

Ošetřující personál je lidsky i profesně vybaven zdravě podpořit naše pacientky ve všech situacích.

Pro zvládnutí traumatického stresu máme přirozené mechanismy, které využívají vzájemného spojení a naopak všechno, co nás odděluje od jiných, potom komplikuje a blokuje zotavení a léčbu. Psychologická péče může být velmi nápomocná a proces uzdravení se z těžké nemoci nebo ztráty výrazně urychlit.      

S důsledky některých nezpracovaných těžkých ztrát se ve své praxi později setkávám například při potížích s početím dalšího potomka, problémech se spánkem nebo při potížích psychosomatického charakteru.

Těší mne, že paní Adrianu společná péče našeho týmu podpořila a přinesla jí úlevu v nelehké situaci.  Přeji nám všem, abychom se příště potkali za šťastnějších okolností.