Maminka Veronika H.:

Prožívala jsem krásné a bezproblémové těhotenství, proto když mi gynekoložka ve 36. týdnu řeka, že se miminko ještě neotočilo a je stále hlavičkou nahoru, automaticky jsem počítala s tím, že se vše vyřeší časem samo. Dny ubíhaly, ale miminko se stále neotáčelo, zkoušela jsem tedy všechno možné – fyzioterapii, zlepšit držení těla a dýchání, obrácené pozice, šátek rebozo… Bylo už ale asi pozdě, na otočení miminka to nestačilo. 

V porodnici, kde jsem se původně registrovala, mi dali termín na císařský řez. O jiném způsobu porodu nechtěli moc slyšet, hodně mě od toho odrazovali. Zvláštní, před pár týdny jsem se bála porodu a teď bych dala cokoli za to, abych mohla aspoň zkusit porodit přirozeně. Přestože je poloha miminka koncem pánevním oficiálně uváděna jako fyziologická, ne všude se tak k ní přistupuje. 

Toto má jistě každý nastavené jinak, pro někoho je v tomto případě jasnou volbou porod císařským řezem.

Myslím si, že aby všechno mohlo dobře fungovat, důležitá je shoda v motivaci matky i zdravotníků.

Věděla jsem tedy, že musím najít takové pracoviště, kde jsou zdravotníci otevření i tomuto druhu porodu. Takové pracoviště se mi naštěstí najít podařilo (na poslední chvíli – začínala jsem 40. týden těhotenství) v porodnici na Obilním trhu u pana primáře Hrubana a jeho týmu. 

V pátek večer mi po delší procházce odtekla plodová voda a chvíli potom začaly kontrakce. Zpočátku nebyly moc silné ani dlouhé, chodily ale pravidelně po čtyřech minutách, vyrazili jsme tedy do porodnice. 

Službu měla paní doktorka Vinklerová, která mě vyšetřila a potvrdila, že holčička je stále hlavou nahoru. Vysvětlila mi možnosti a zeptala se mě, jak bych chtěla rodit.

Na všem jsme se domluvily, nikdo mě do ničeho nenutil ani nekomentoval a nehodnotil moje rozhodnutí rodit vaginálně. 

Na porodní box za mnou a manželem pravidelně chodila paní porodní asistentka Vogelová, sledovala, jak porod postupuje a kontrolovala na monitoru miminko, jestli vše v pořádku zvládá. Brzy jsem se propadla do nějakého porodního tranzu, kde se mi všechno slilo dohromady. Měla jsem zavřené oči, kolébala jsem se opřená o míč a úplně jsem přestala vnímat čas. Moc si toho nepamatuji, hodně věcí mi až zpětně řekl manžel. 

Všechno hezky běželo a najednou tu byla druhá doba porodní. Paní Vogelová mi nabízela různé porodní polohy, v kontrakcích jsem tlačila. Trvalo to dlouho a já začínala být vyčerpaná. Měla jsem pocit, že se snažím marně nebo něco dělám špatně, že se porod vůbec nehýbe. Pak přišla paní doktorka Vinklerová a nadšeně komentovala, že miminko už je skoro tady, což mi v tu chvíli přišlo úplně absurdní. Tou dobou jsem to chtěla vzdát, už mi bylo všechno jedno. Naposledy jsem dlouze zatlačila a najednou mi do náruče podali naši holčičku. Nemohla jsem tomu uvěřit, že jsme to spolu zvládly, že už je tady a je tak úžasná.

Tatínek Martin H.:

Porod koncem pánevním pro nás byl první.

Ačkoliv nemáme srovnání, díky přístupu personálu porodnice proběhlo vše v klidu, bez stresu, byli jsme informováni a úkony před jejich provedením s námi byly diskutovány. Tým byl přátelský, a přestože jsme domlouvali porod v této porodnici „na poslední chvíli“, neodmítli nás. Za to vše a hladký průběh jim patří velké díky. 

Rádi bychom tímto vyjádřili poděkování zejména paní doktorce Vinklerové a paní porodní asistentce Vogelové za péči, podporu a respekt, díky kterým jsme mohli prožít krásný porod miminka koncem pánevním, který byl dle možností podle našich přání. Moc si vážíme, že jste nám to na Obilním trhu umožnili.

MUDr. Petra Vinklerová, Ph.D.

Jedna z možností, jak přicházejí děti na svět, je zadečkem napřed, tedy porod koncem pánevním. U prvorodiček bývá tato poloha pro spontánní porod náročnější, ale při zachování určitých podmínek (hlavně správné postavení plodu a jeho velikost) je porod bezpečný. A u paní Veroniky byly všechny tyto podmínky splněny, a navíc byla silně odhodlána porodit přirozeně. 

Měli jsme velké štěstí, celý porod probíhal velmi nekomplikovaně a myslím, že se nám podařilo splnit přání rodičů ohledně průběhu porodu. Když se vše takto povede, máme z toho pak radost i my zdravotníci.